Lyžovačka není žádná hračka

Umět lyžovat je paráda. Ale co to obnáší, než se to laik naučí? Řada lidí tomuto sportu holduje už od útlého dětství, kdy je přece jen snazší se lyžování naučit. Pády u mrňat bývají z malé výšky a určitě nejsou tak bolestné jako u dospělého jedince. Jsou však mezi námi i tací, kteří na lyžovačku vyjíždějí až v odrostlejším věku. Někdo je zdatný a naučí se to hravě, někdo je „levý“ a nejde mu to ani po velké námaze a především snaze. Asi tak jako u mě.

Ve škole jsem se jakožto sportovní antitalent vyhýbala lyžařským výcvikům, jak to jen šlo, ale přišla doba, kdy jsem si řekla, že to také vyzkouším. Odjela jsem s rodiči na prodloužený víkend do zasněžených hor. Pohled to byl nádherný, všude bílý sníh, radost pohledět. Když jsem se začala nazouvat do lyžáků, bylo již po radosti. Hlavně na hlavu helmu, abych hned nepřišla k úrazu. Po krátké instruktáži od otce, jak mám dělat obloučky a jak případně zbrzdit nabranou rychlost, jsem se vydala na mírnou sjezdovku. Strach byl veliký, odvaha minimální, ale co, zkusím to. První jízda byla nekonečná, ale hurá, sjela jsem to. Další jízda byla o něco lepší, ale za machra jsem se nepovažovala. Kolem mě svištěl jeden lyžař za druhým, dokonce i ty děti byly na tom lépe než já. Ale co, člověk se nenarodí jako všeuměl. Druhý den jsem se s radostí vypravila opět na sjezdovku, že se budu pomalu zdokonalovat. Jenže po nočním mrazu se ze sjezdovky stala ledovka. Přibyly pády i u zkušených lyžařů, můj pokus skončil také neblaze. V půlce sjezdovky se mi rozjely lyže a dolů jsem již doplula po zádech. Tím pro mě skončila letošní lyžovačka. Každý mi asi nedá za pravdu, ale pro mě lyžovačka „zatím“ není hračka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *