O víkendu dostal náš tatínek vynikající nápad. Spolu s ním a se sestrami jsme pobrali skoro všechny hudební nástroje, které nám doma přišly pod ruku, naložili jsme je do auta a jeli do ideálních prostor pro zkoušení společného hraní jedné prázdné firmy. A jen u generální zkoušky nakonec nezůstalo.
Nástroje jsme na místě nejprve pozapojovali do reproduktorů, zesilovací bedýnky, elektrické přístroje do zásuvek a taťka odněkud vytáhl i firemní piáno. Celkově jsme měli s sebou dvoje housle, jedny elektrické, druhé akustické, ukulele, elektrickou bicí soupravu, již zmíněné elektrické piáno a mikrofon. Původním plánem bylo, že si každý vybere dvě písničky nebo skladby, které následně společně nacvičíme, ale realita se této vizi moc nepodobala. A už vůbec se neshodovala s mými původními představami.
Myslela jsem si, že si jednou nebo dvakrát zahrajeme každou písničku a poté se odebereme za dalším víkendovým programem, ale z našeho táty se rázem stal pan kapelník jako vyšitý, jelikož nebylo možné zahrát všechno všichni dohromady na první pokus a proto jsme pouhé dvě společné písničky cvičili, vylepšovali a opakovali dohromady něco kolem dvou hodin. Člověk by si pomyslil, že by to mohlo stačit, úžasně jsme si to užili, písničky jsme si nacvičili celkem slušně a hudební nálada v nás zanechala pozitivní odezvu. Jedna sestra si skoro odřela ruce hraním na housle a ukulele, druhá už sezení u bicích ke konci nemohla vydržet, já začínala pociťovat mírný chrapot z namáhání hlasivek, avšak tatínek se tvářil nadmíru spokojeně a v hlavě se mu zrodil další skvělý nápad.
Během chvilky se z nás stali koncertní mistři, tak proč náš společný talent nepředvést? Pojedeme za prarodiči a uspořádáme jim koncert! A tak se stalo, že jsme po necelých dvou hodinách jízdy obsadili babičce a dědečkovi obývací pokoj našimi nástroji a předvedli jsme jim, co jsme si nacvičili.
Pochopitelně chvíli trvalo, než prarodiče rozdýchali přítomnost nás i s tolika hudebními nástroji, ale nakonec světe div se, dědeček si přinesl kytaru, babička se postavila k mikrofonu a všichni společně jsme hráli a zpívali různé známé i zapomenuté písničky ještě tři hodiny. Výběr se zdál být nekonečný, nikomu se nechtělo s hudbou přestat. Ne nadarmo Zdeněk Svěrák ve filmu Kolja tvrdí, že hudba, ta to bere šmahem.
Čas odjezdu se přiblížil a muzikantům nezbývalo, než si zabalit svoje fidlátka a vydat se na cestu zpátky domů. Až po návratu do ztichlé, temné Prahy jsme se dozvěděli, že prarodiče v muzicírování nepřestali a ještě po našem odjezdu, nabití energií ze společného hraní, spolu zpívali a hráli až do půlnoci. A podle kamarádky byl tento rodinný hudební den jako z amerického filmu, to už ale nechám k posouzení vám čtenářům.