Občas se říká, že má někdo nemoc z povolání. Myslí se tím většinou nějaká reakce, hláška, nebo chování, které dotyčný převzal v zaměstnání a pak ho nevědomky uplatnil v běžné situaci. Já sice zaměstnaná nejsem, ale s nemocí z povolání mám vlastní zkušenosti.
Všechno to začalo letošními letními prázdninami. Místo toho, abych si začala plně užívat volno od prvního dne, naverbovali mě do rodinné rekonstrukční čety. Téměř bez přestávek jsem se tedy zaučovala v nejrůznějších činnostech od škrábání omítky přes malování zdí až po míchání směsi pro vyrovnání nové podlahy. Cítila jsem, že musí brzy nastat nějaká změna, jinak u dělnických činností zůstanu snad navěky.
A taky že nastala.
Změnou byla nečekaná rodinná dovolená v Řecku. Menší problémy začaly však už při balení, kdy jsem do kufru nejdřív naskládala děravá trička od barvy a začala panikařit, že víc pracovních oděvů nemám. Bylo mi vysvětleno, že v Řecku se budeme rekreovat, nikoliv rekonstruovat rekreační zařízení. Vybalila jsem tedy z kufru sadu šroubováků a vrutů a pokusila jsem se si zabalit způsobem běžného člověka – nedělníka.
Když jsme se v pořádku dostali až na letiště, nošením zavazadel jsem byla zase ve svém živlu, připomínalo mi to stěhovací práce v začátcích léta. Naštěstí mě upozornili, že po cestě žádný sběrný dvůr nepotkáme, a tak naše kufry a tašky neskončily slisované v odpadu.
V Řecku jsem byla natolik zaujatá vším novým, že mě ani nenapadlo přemýšlet o práci, už to dokonce vypadalo, že mě ona nemoc opustila.
Ale když jsem při prohlídce Akropole trpěla nutkáním vracet spadlé kameny a kusy sloupů na svá místa, došlo mi, že to tak jednoduché nebude. Naštěstí jsme v Athénách byli ubytovaní v pronajímaném bytě jedné řecké paní, takže jsem pro uklidnění mohla alespoň po večerech zametat na terase.
Šok však přišel s přesunem do městečka Platamonas, kde jsme byli odkázáni na hotel a uhodila mě tvrdá realita. Žádná z paní na úklid mě k ničemu nepustila, budova vypadala stabilní v základech a dokonce měli i nově vymalováno. Své trauma z neužitečnosti jsem zakrývala marnou snahou stavět zdi z oblázků na pláži. Nutno dodat, že všechny spadly dřív, než jsem stihla umíchat maltu. Nejspíš špatný stavební postup.
Zkouška odvahy přišla s návštěvou Soluně. Při příjezdu do města všude okolo volaly opuštěné domy, rozestavěné hotely a stromy prorůstající omítku, abych vyskočila z auta a něco s tím udělala. Rodiče mi však odmítli zastavit s tím, že nebudou riskovat ztrátu jedné levné pracovní síly, protože se jim aktivita na řeckých stavbách nezdála příliš bezpečná. Tak jsem se nakonec jen kochala architekturou historických staveb v přístavu a těšila se na další řecká dobrodružství.
Když jsme se po několika dnech dostali na ostrov Korfu, myšlenky na práci mě už netrápily. Užívala jsem si moře, obdivovala zelené trsy opuncií a ani mě nenapadlo o siestě mýt okna, natož spravovat vrzající kliku u vstupu na ubytování. Zašlo to tak daleko, že se mi dokonce jednou ani nechtělo pomáhat rodičům mýt nádobí, když jsme si na apartmánu sami vařili. Zdálo se, že má nemoc z povolání ustoupila i po návratu domů.
Ale v hloubi duše vím, že mě ještě čekají nenalepené lišty.