Každým rokem se vylepšují nové technologie, proč by se nemohlo modernizovat i školství. Myslím si, že školství za 25 let projde mnohými změnami.
Již dnes se na školách hojně používají počítače, někdy i další pomůcky jako interaktivní tabule, nebo třeba tablety. Někteří žáci jásají, získávají ke škole díky technologiím větší sympatie, ale já osobně patřím zrovna v otázce tabletů místo učebnic ke skeptičtějším studentům. Proto mě trochu děsí přemýšlet vzdálené budoucnosti, jelikož mám obavy z degenerace příštích generací právě z důvodu příliš častého používání nejnovějších technických vymožeností.
Rozvoj by mohl za pětadvacet let postupovat dokonce tak rychle, že by se nenahrazovaly jen papírové učebnice, nebo žákovské knížky. Pokud by došlo k rozšíření užívání umělé inteligence, ve školách by mohli jednou učit robotičtí učitelé. V tom případě by ale nastaly dozajista problémy s hledáním práce vystudovaným pedagogům, mohlo by docházet k nebezpečným chybám v systému robotických vyučujících a škola by se tak stala „mrtvým místem“, které by oživovala jen přítomnost žáků.
Učitel z masa a kostí je podle mě nenahraditelný, lidský přístup a unikátní osobnosti vyučujících v mnohých případech ozvláštňují výuku a inspirují studenty k učení, nebo i jen k oblibě konkrétních předmětů. Stejně tak si neumím představit učit se jen z obrazovky, držet v ruce knihu a psát si poznámky do sešitu jsou aktivity zaměstnávající více smyslů a pomáhají často k lepšímu ukotvení či zapamatování si učiva.
Kdyby se však místo způsobu výuky a pomůcek modernizoval školský systém jako takový, mohla by se výrazně zvýšit úroveň vzdělávání i obliba učení žáky. Mohlo by se zavést více volitelných předmětů, od střední školy by se mohlo více předmětů nechat na dobrovolnosti, čímž by se studenti mohli daleko dříve věnovat tomu, co je baví a co jim bude v budoucím povolání prospěšné. Kdyby se například humanitně zaměření žáci nemuseli tolik věnovat fyzice nebo chemii, měli by mnohem více prostoru pro rozvoj v jazykových a mezilidských oblastech, za kratší dobu by byli schopni většího pokroku a věřím, že by tak pro ně škola měla daleko větší hodnotu i smysl.
Kde bude školství za dvacet pět let nikdo nejspíš jistě neví, ale pokud se bude klást důraz na vzdělání do té míry, aby i méně nadšeným žákům byla jasná jeho hodnota pro život, můžeme se těšit na růžovou budoucnost.